Dlouho očekávaný den konečně nastal. Počasí slibuje, že za 15 E utracených za lanovku i něco uvidíme, tak neohroženě balíme něco trochu teplejšího a snažíme se nepropást odjezd lanovky. Trasa byla stanovena už v předvečer, na tuto oblast se dlouho připravoval Laďa a tak dostal naší plnou důvěru. Časy odjezdů i ceny jsem byl pro jistotu ověřit ještě ráno na kole, neb jsme měli díky časnému budíčku spoustu času. Takže zcela netradičně odjíždíme z campu rovnou na kole, asi 4 km podél jezera ke stanici lanovky. Využíváme cyklostezky podél jezera, kde chystají svoje cajky serfaři, kajtisti a další vodní havěť. Některým to už po vodě pěkně sviští, bez ohledu na to, že rtuť teploměru stěží přelezla desítku. Lanovka celkem moderní, kupujeme lístky, za chvíli doráží Béda + spol, bez větších problémů a v pohodě nastupujeme. Jeden přestup a najednou jsme o 1800 m výše a o deset stupňů níže. Sedlo nádherné, výhledy také, dá se jet na sever nebo na jih. Po demokratické diskuzi Béda ustupuje hrubému násilí a souhlasí, že pojede Laďovu „jižní variantu“ Počáteční šotolinové klesání je navíc společné. Ještě se s několika nadšenci rozjedeme po blízkých výhledech, každý obleče co mám a s těžkým srdcem začínáme klesat. Povrch šotolina, místy nesjízdné odbočky, výhled nádherný. Po zajímavém sjezdu se vyplňují obavy (u někoho očekávání) – celá vrstevnicová komunikace je nově vyasfaltovaná. Cesta téměř po rovině ubíhá poměrně rychle, jeden defekt na kole (tuším Jany) řeší tradičně Karel, focení, mírné stoupání, prudký sjezd, vše převážně po asfaltu – nad námi hřeben Monte Baldo s vrcholem Telegrafo, pod námi nekonečně hluboké údolí. Následuje chvilka rozčarování nezasvěcených nad tím, že se má jet zase do kopce a už statečně ukrajujeme první metry k pevnosti, která se záhy změnila na kravín. Pak ještě chvíli nahoru a už uháníme příjemnou šotolinou co to dá chvíli nahoru, chvíli dolu a možná i chvíli po rovině. Před námi nebo spíše pod námi se rýsuje Garda, jedeme pro změnu zase druhý svah hřebene. Až k jednomu nádhernému místu, kde se kameny i sklon mírně zvětšily, děvčata neohroženě slézají a tlačí, mladí dravci postupně překonávají bez ztráty kytičky, následně s menšími problémy my dříve narození. Pohled zpátky a už vidíme zářivou větrovku jak se válí po zemi. Laďa prý chtěl ukázat Janě, že není žádný problém to jet, lehce přibrzdil a zakončil nádherným saltem přes řídítka. K velké radosti malé části naší skupinky za chvíli nastoupil asfalt, následován nádherným sjezdem do civilizace. Na špici jsme se vyřádili a předjížděli (převážně v zatáčkách) ve složení Karel, Tomáš Martin.
Láďa už šetřil své nové kotoučové brzdy, které byly významně cítit a v kempu jsme později zjistili, že obložení, která má životnost několik let, během tohoto týdenního pobytu zcela odešlo. K jezeru jsem spadli v trochu vzdálenějším místě než bylo plánováno, což ale většině nevadilo, nasadili jsme slušné tempo a za chvíli dojeli v balíku k nástupu lanovky, kde se odpojil Béda a spol, rozloučili se a dojeli poslední úsek. Místo, kde na nádherně udržovaném pažitu šířky asi 10 m mezi silnicí a vodou přistávali jeden za druhým (občas i dva najednou) odvážlivci s padáky startující z Monte Balda jsme nemohli minout bez povšimnutí. V kempu jsme se sešli opět všichni a po večeři zkusili naplánovat poslední den. Jednu chvíli se zdálo, že by to mohl být kultovní sjezd ze sedla Tremalza, což by byla rozhodně zajímavá třešnička na dortu. Do stoupání se moc nechtělo Bédovi, Danu zas nijak netáhl sjezd po šutrech a Jana nekompromisně vyloučila jakýkoliv pohyb po kopcích.
Žádné komentáře:
Okomentovat