Středa - Lago di Teno

Ráno, nebo možná už večer se ozval Béda, čímž se náš cykloteam výrazně rozrostl a protože další nápady nebyly, sáhli jsme po připravené trase. Kámen úrazu nastal při domlouvání místa, kde se sejdem. Probíhalo to za pomocí SMS zpráv, poměrně zmatečně. Zatímco Béda a spol neustále přejížděl mezi Arcem, Rivou a Torbole, my jsme se marně pokoušeli nalézt místo k zaparkování. V myslích nám dlouho zůstane méně trpělivá Italka, které prohrábla kola na šterku tak, že málem rozbila čelní skla okolo stojících aut, nebo Laďa, který střídavě přijížděl a zase odjížděl neznámo kam. Mezitím jsem se od něj snažil vymámit GPS souřadnice, protože mi to přišlo jako jediná možnost jak se s Bédou sejít. To že se po chvilce Béda objevil, Laďa zaparkoval a všichni jsme měli kola, mi ještě teď přijde jako malý zázrak. Toto byl ale první a z mého pohledu poslední zádrhel na jinak krásné cestě. Začínala již ohlášeným mírným stoupáním (asi 600 výškových metrů) k Lago di Ledro. Cestu si někdo (především majitelé krosových kol) krátili vyznačenými cykloúseky, které opouštěly asfaltku a v podstatě nesjízdným terénem narovnávaly zatáčky a zase se na asfalt vracely. S menšími obtížemi jsme se nakonec všichni sešli na protějším slunkem zalitém břehu nádherného jezera, kde v tuto roční dobu kromě nás snad už nikdo jiný nebyl. Tom stihl ještě před dojezdem posledních opozdilců koupel, následovalo focení maskotů a oběd. Zde se od nás odpojila skupinka studentů, kteří dospěli k chybnému názoru, že něco v kempu nastudujou, nebo že si odpočinou. Stále ještě početná skupina vyrazila po stanovené trase, která začínala v nádherném, téměř opuštěném historickém městečku nezapamatovatelného jména. Když se majitelé foťáků dostatečně nabažili focení, milovníci vína se rozloučili s výpary burčáku, pokračovali jsme po asfaltu mírně vzhůru. Cesta vedla vzhůru asi další hodinu, zpestření přenesl Jirkův nápad navštívit nad silnící usazenou samotu s hospodou. Názor, že to vezmeme přímo (na mapě to bylo téměř vedle silnice) nakonec nezvítězil, tak jsme oklikou asi 5 km dorazili mírným stoupáním k zajímavému stavení na ještě zajímavějším místě. Radost nám nezkalila ani zavřená hospoda, výhledy nádherné. Ludvík ještě o 10 m výše na vlajkovém stožáru. Zpátky na asfalt, následovalo příjemné klesání, které nezasvěcení považovali za závěrečné, mírně zasvěcení věděli, že musíme vystoupat někam k 1200 m.n.m. Cesta postupně strměla, povrch se částečně měnil na nezpevněný, došlo i na rozdělení skupiny (někteří neodolali vychutnat si down hilový sešup v opačném gardu) a zase sjednocení. Vyloženě nádherný rovinatý úsek lemovaný dřevěným zábradlí s nekonečnými výhledy si vychutnal snad každý. Cesta se pomalu umravnila, úhel klesání se začal postupně zvětšovat, závěrečný dojezd po asfaltu do údolí neměl chybu a při umírněném používání brzd představoval čistě adrenalinový zážitek. Maximální rychlosti se pohybovaly kolem 75 km/hod Dojezd po poměrně zaplněné silnici již nikoho výrazně nerozhodil, auto jsme objevili záhy a cestu domů také.