Že dnes společně všichni nevyjedeme, bylo ráno celkem jasné. Vznikla skupinka nakupujících, Karel měl ambice vytáhnout konečně in-line brusle, ve výhledu byla i prohlídka historického městečka ve spodní části jezera. No a na nás zbyla zase ta „nejhorší“ práce ve skalách. Tom s Jendou už večer vybrali sedmidélkovou cestu na celý den poblíž Arca, tak jsem je vzal za slovo, že je třetí nezdrží a vyrazil s nimi. Karel nám svěřil své krásné autíčko, zaparkovali jsme téměř pod stěnou a za chvíli byli u nástupu. Motalo se tu celkem dost lidí, zdánlivě nepochopitelně se trápili v úseku za 3c, bylo nutno je nechat odléz. V jednu chvíli jsme před sebe pustili ještě jednu dvojici, která však výrazně nezdržovala. Po ověšení vším možným co jsme si dovezli včetně Jendova batohu s jídlem asi na týden a váhou kolem deseti kil jsme vyrazili i my. Celkem záhy se ukázalo, kde je problém. Stupy i chyty byly díky extrémní návštěvnosti cesty neskutečně uklouzané, klasifikace rozhodně nesouhlasila. Trojice před námi cestu vzdala po zdolání první délky. Tomáš vyváděl, Jenda šel jako druhý, sbíral co šlo, vláčel svůj důkladně sbalený batoh a lano pro mě. Zbytek presek jsem sbíral já a bez větších problémů jsme scházeli na štandech, většinou ve stínu nějakého stromu. Stěna, která od spodu vyhlížela celkem souvisle a nepřístupně se dělila postupně do jednotlivých délek, kde v každé bylo technicky zajímavé místo a trochu jiný způsob lezení. Fotím, kde to jde, ale stále na chvostu a stěna moc fotogenická není. Na jídlo samozřejmě došlo až nahoře, kde cesta končila a začínal sestup ferátou. Stěna byla téměř svislá, nádherné výhledy jak Lago, jakož i na sousední stěny a cesty. Sestup byl celkem krátký, času ještě dost, tak jsme se nenechali ani Jendu dlouho přemlouvat, že je třeba ještě něco vylézt a vybalili se pod jednou stěnkou. Tom neomylně tvrdil, že právě tento balvan má v průvodci, cesty vypadaly dost hladce, jištění co dva metry, tak jsme se do nich pustili. Jak postupně ubývaly nepřelezené cesty, podobně ubývaly i síly. Lezení na hranici našich možností, pro nohy uklouzané skoro nic, pro ruce nic, nádhera. Jeden pohled do údolí – ty postavičky na kole, to musí být Martin a Béda. Taky že ano, reaguje ale pouze na hlas, obraz není schopen ve skalách rozeznat. Balíme, vedle parkoviště ještě prohlížíme pěkný kemp na příští rok, bereme propagační materiály, zjišťujeme ceny a do kempu dojíždíme opět skoro potmě.
Žádné komentáře:
Okomentovat