Sobota - návrat

Plán, že ráno ještě něco podnikneme vzal rychle za své, pokoušíme se nějak nacpat dva plné karavany do dvou skoro plných aut. Daří se nám to poměrně pozdě, nakonec kemp přeci jen opouštíme s vidinou, že ještě nakoupíme víno v našem oblíbeném marketu poblíž Arca. Rozloučení s Křížky a individuální cesta do Čech. I s tradiční zastávkou, tentokrát před Salzburskou dálnicí dorážíme domu v pohodě asi po 8 hodinách cesty. Karel se ještě vrací pro druhou rakev a asi dva dny mi neustále nosí zapomenuté věci z auta.

Náklady :

Stejně jako vloni

Fotky:

http://picasaweb.google.com/martinandr111111

rozděleno do jednotlivých dnů

Závěr :

Skvělá akce na konec léta, náročný a vydatný program.

Upřímně lituji ty kteří se nemohli nebo nechtěli zúčastnit.

Garda opět nadchla, jen nás utvrdila v přesvědčení, že se sem musíme za rok opět vrátit

Pátek - Arco

Že dnes společně všichni nevyjedeme, bylo ráno celkem jasné. Vznikla skupinka nakupujících, Karel měl ambice vytáhnout konečně in-line brusle, ve výhledu byla i prohlídka historického městečka ve spodní části jezera. No a na nás zbyla zase ta „nejhorší“ práce ve skalách. Tom s Jendou už večer vybrali sedmidélkovou cestu na celý den poblíž Arca, tak jsem je vzal za slovo, že je třetí nezdrží a vyrazil s nimi. Karel nám svěřil své krásné autíčko, zaparkovali jsme téměř pod stěnou a za chvíli byli u nástupu. Motalo se tu celkem dost lidí, zdánlivě nepochopitelně se trápili v úseku za 3c, bylo nutno je nechat odléz. V jednu chvíli jsme před sebe pustili ještě jednu dvojici, která však výrazně nezdržovala. Po ověšení vším možným co jsme si dovezli včetně Jendova batohu s jídlem asi na týden a váhou kolem deseti kil jsme vyrazili i my. Celkem záhy se ukázalo, kde je problém. Stupy i chyty byly díky extrémní návštěvnosti cesty neskutečně uklouzané, klasifikace rozhodně nesouhlasila. Trojice před námi cestu vzdala po zdolání první délky. Tomáš vyváděl, Jenda šel jako druhý, sbíral co šlo, vláčel svůj důkladně sbalený batoh a lano pro mě. Zbytek presek jsem sbíral já a bez větších problémů jsme scházeli na štandech, většinou ve stínu nějakého stromu. Stěna, která od spodu vyhlížela celkem souvisle a nepřístupně se dělila postupně do jednotlivých délek, kde v každé bylo technicky zajímavé místo a trochu jiný způsob lezení. Fotím, kde to jde, ale stále na chvostu a stěna moc fotogenická není. Na jídlo samozřejmě došlo až nahoře, kde cesta končila a začínal sestup ferátou. Stěna byla téměř svislá, nádherné výhledy jak Lago, jakož i na sousední stěny a cesty. Sestup byl celkem krátký, času ještě dost, tak jsme se nenechali ani Jendu dlouho přemlouvat, že je třeba ještě něco vylézt a vybalili se pod jednou stěnkou. Tom neomylně tvrdil, že právě tento balvan má v průvodci, cesty vypadaly dost hladce, jištění co dva metry, tak jsme se do nich pustili. Jak postupně ubývaly nepřelezené cesty, podobně ubývaly i síly. Lezení na hranici našich možností, pro nohy uklouzané skoro nic, pro ruce nic, nádhera. Jeden pohled do údolí – ty postavičky na kole, to musí být Martin a Béda. Taky že ano, reaguje ale pouze na hlas, obraz není schopen ve skalách rozeznat. Balíme, vedle parkoviště ještě prohlížíme pěkný kemp na příští rok, bereme propagační materiály, zjišťujeme ceny a do kempu dojíždíme opět skoro potmě.

Čtvrtek - Monte Baldo

Dlouho očekávaný den konečně nastal. Počasí slibuje, že za 15 E utracených za lanovku i něco uvidíme, tak neohroženě balíme něco trochu teplejšího a snažíme se nepropást odjezd lanovky. Trasa byla stanovena už v předvečer, na tuto oblast se dlouho připravoval Laďa a tak dostal naší plnou důvěru. Časy odjezdů i ceny jsem byl pro jistotu ověřit ještě ráno na kole, neb jsme měli díky časnému budíčku spoustu času. Takže zcela netradičně odjíždíme z campu rovnou na kole, asi 4 km podél jezera ke stanici lanovky. Využíváme cyklostezky podél jezera, kde chystají svoje cajky serfaři, kajtisti a další vodní havěť. Některým to už po vodě pěkně sviští, bez ohledu na to, že rtuť teploměru stěží přelezla desítku. Lanovka celkem moderní, kupujeme lístky, za chvíli doráží Béda + spol, bez větších problémů a v pohodě nastupujeme. Jeden přestup a najednou jsme o 1800 m výše a o deset stupňů níže. Sedlo nádherné, výhledy také, dá se jet na sever nebo na jih. Po demokratické diskuzi Béda ustupuje hrubému násilí a souhlasí, že pojede Laďovu „jižní variantu“ Počáteční šotolinové klesání je navíc společné. Ještě se s několika nadšenci rozjedeme po blízkých výhledech, každý obleče co mám a s těžkým srdcem začínáme klesat. Povrch šotolina, místy nesjízdné odbočky, výhled nádherný. Po zajímavém sjezdu se vyplňují obavy (u někoho očekávání) – celá vrstevnicová komunikace je nově vyasfaltovaná. Cesta téměř po rovině ubíhá poměrně rychle, jeden defekt na kole (tuším Jany) řeší tradičně Karel, focení, mírné stoupání, prudký sjezd, vše převážně po asfaltu – nad námi hřeben Monte Baldo s vrcholem Telegrafo, pod námi nekonečně hluboké údolí. Následuje chvilka rozčarování nezasvěcených nad tím, že se má jet zase do kopce a už statečně ukrajujeme první metry k pevnosti, která se záhy změnila na kravín. Pak ještě chvíli nahoru a už uháníme příjemnou šotolinou co to dá chvíli nahoru, chvíli dolu a možná i chvíli po rovině. Před námi nebo spíše pod námi se rýsuje Garda, jedeme pro změnu zase druhý svah hřebene. Až k jednomu nádhernému místu, kde se kameny i sklon mírně zvětšily, děvčata neohroženě slézají a tlačí, mladí dravci postupně překonávají bez ztráty kytičky, následně s menšími problémy my dříve narození. Pohled zpátky a už vidíme zářivou větrovku jak se válí po zemi. Laďa prý chtěl ukázat Janě, že není žádný problém to jet, lehce přibrzdil a zakončil nádherným saltem přes řídítka. K velké radosti malé části naší skupinky za chvíli nastoupil asfalt, následován nádherným sjezdem do civilizace. Na špici jsme se vyřádili a předjížděli (převážně v zatáčkách) ve složení Karel, Tomáš Martin.

Láďa už šetřil své nové kotoučové brzdy, které byly významně cítit a v kempu jsme později zjistili, že obložení, která má životnost několik let, během tohoto týdenního pobytu zcela odešlo. K jezeru jsem spadli v trochu vzdálenějším místě než bylo plánováno, což ale většině nevadilo, nasadili jsme slušné tempo a za chvíli dojeli v balíku k nástupu lanovky, kde se odpojil Béda a spol, rozloučili se a dojeli poslední úsek. Místo, kde na nádherně udržovaném pažitu šířky asi 10 m mezi silnicí a vodou přistávali jeden za druhým (občas i dva najednou) odvážlivci s padáky startující z Monte Balda jsme nemohli minout bez povšimnutí. V kempu jsme se sešli opět všichni a po večeři zkusili naplánovat poslední den. Jednu chvíli se zdálo, že by to mohl být kultovní sjezd ze sedla Tremalza, což by byla rozhodně zajímavá třešnička na dortu. Do stoupání se moc nechtělo Bédovi, Danu zas nijak netáhl sjezd po šutrech a Jana nekompromisně vyloučila jakýkoliv pohyb po kopcích.

Středa - Lago di Teno

Ráno, nebo možná už večer se ozval Béda, čímž se náš cykloteam výrazně rozrostl a protože další nápady nebyly, sáhli jsme po připravené trase. Kámen úrazu nastal při domlouvání místa, kde se sejdem. Probíhalo to za pomocí SMS zpráv, poměrně zmatečně. Zatímco Béda a spol neustále přejížděl mezi Arcem, Rivou a Torbole, my jsme se marně pokoušeli nalézt místo k zaparkování. V myslích nám dlouho zůstane méně trpělivá Italka, které prohrábla kola na šterku tak, že málem rozbila čelní skla okolo stojících aut, nebo Laďa, který střídavě přijížděl a zase odjížděl neznámo kam. Mezitím jsem se od něj snažil vymámit GPS souřadnice, protože mi to přišlo jako jediná možnost jak se s Bédou sejít. To že se po chvilce Béda objevil, Laďa zaparkoval a všichni jsme měli kola, mi ještě teď přijde jako malý zázrak. Toto byl ale první a z mého pohledu poslední zádrhel na jinak krásné cestě. Začínala již ohlášeným mírným stoupáním (asi 600 výškových metrů) k Lago di Ledro. Cestu si někdo (především majitelé krosových kol) krátili vyznačenými cykloúseky, které opouštěly asfaltku a v podstatě nesjízdným terénem narovnávaly zatáčky a zase se na asfalt vracely. S menšími obtížemi jsme se nakonec všichni sešli na protějším slunkem zalitém břehu nádherného jezera, kde v tuto roční dobu kromě nás snad už nikdo jiný nebyl. Tom stihl ještě před dojezdem posledních opozdilců koupel, následovalo focení maskotů a oběd. Zde se od nás odpojila skupinka studentů, kteří dospěli k chybnému názoru, že něco v kempu nastudujou, nebo že si odpočinou. Stále ještě početná skupina vyrazila po stanovené trase, která začínala v nádherném, téměř opuštěném historickém městečku nezapamatovatelného jména. Když se majitelé foťáků dostatečně nabažili focení, milovníci vína se rozloučili s výpary burčáku, pokračovali jsme po asfaltu mírně vzhůru. Cesta vedla vzhůru asi další hodinu, zpestření přenesl Jirkův nápad navštívit nad silnící usazenou samotu s hospodou. Názor, že to vezmeme přímo (na mapě to bylo téměř vedle silnice) nakonec nezvítězil, tak jsme oklikou asi 5 km dorazili mírným stoupáním k zajímavému stavení na ještě zajímavějším místě. Radost nám nezkalila ani zavřená hospoda, výhledy nádherné. Ludvík ještě o 10 m výše na vlajkovém stožáru. Zpátky na asfalt, následovalo příjemné klesání, které nezasvěcení považovali za závěrečné, mírně zasvěcení věděli, že musíme vystoupat někam k 1200 m.n.m. Cesta postupně strměla, povrch se částečně měnil na nezpevněný, došlo i na rozdělení skupiny (někteří neodolali vychutnat si down hilový sešup v opačném gardu) a zase sjednocení. Vyloženě nádherný rovinatý úsek lemovaný dřevěným zábradlí s nekonečnými výhledy si vychutnal snad každý. Cesta se pomalu umravnila, úhel klesání se začal postupně zvětšovat, závěrečný dojezd po asfaltu do údolí neměl chybu a při umírněném používání brzd představoval čistě adrenalinový zážitek. Maximální rychlosti se pohybovaly kolem 75 km/hod Dojezd po poměrně zaplněné silnici již nikoho výrazně nerozhodil, auto jsme objevili záhy a cestu domů také.

Úterý - Nago

Dnes nebo nikdy. Na klukách (Jenda Tomáš) je už znát určitá netrpělivost, přijeli si na Gardu přeci především zalézt a zatím jen utrácíme čas na kolech a na ferátkách. Počasí nevěstí nic dobrého, nicméně odhodlaně balíme a Laďa nás veze směr Nago. Dolní parkoviště schované v téměř neprůjezdných vinicích, cesty po městě rovněž nejsou stavěny pro motorová vozidla (šířka tak zrcátko + 5 cm). Nakonec nás Laďa vysazuje na místě, které se nejvíce blíží tečce na Tomovo lezeckém plánku a vyrážíme do lesů v očekávání skal. K těm kupodivu po chvíli dorážíme a daří se i další neskutečná věc. Podle sporadických názvů cest na skále se Tomovi daří určit naší polohu v plánku a nasměrovat naše kroky k něčemu lezitelnému. První snadná cesta na rozlezení nám padla rovnou do oka - tuším 4b. Bez větších obtíží vyvádí Tom, následuje Fred a já nakonec. Cestou k dalším 5 c se pokoušíme nastoupit do nějaké krátké 7 (marně). Další tři příjemné 5c jsou naskládané hned vedle sebe, kluci se postupně střídají ve vyvádění, mě nechávají tradičně závěr, spojený s úklidem materiálu. Zabraní do „extrémního“ lezení si na poslední chvíli všímáme, že Ježek s partou již také dorazil, pravděpodobně šli po hluku. Rozbalili se hned vedle, kde dávali jednu šestku za druhou. Tahal Ivan, Ježek i Bob přelezli většinu po něm. Jejich výzvám, ať si to také zkusíme, když už lana visí, jsme nakonec podlehli i my. Jednoznačně nejdále dolezl Fred, kterému chyběly ke kruhu snad 2 metry. Tom skončil někde pod půlkou a já ještě o něco níže. Ježek a spol se ještě přesunuli do našeho sektoru, s menšími obtížemi přelezli ty naše pětky a pomalu byl čas balit. Mezitím se pro nás dobelhal Laďa, kterého jsme k žádným lezeckým pokusům nepřesvědčili, vymlouval se na bolavá záda. Návrat opět motorizovaný, opět téměř za tmy. Tradiční vínko ….

Večer jsem ještě do zásoby s Laďou vyprojektovali celkem povedenou trasu, která hned následující den přišla vhod. Základem byla nově pořízená mapa, která pokrývala především severní část jezera, včetně oblasti nad Arcem. Z loňska jsme věděli, že Lago di Ledro je dobrá volba, na sever se táhla nádherná cesta „v podstatě vrstevnice“ tak zbývalo jen dořešit otočku, návratová cesta byla rovněž jasná. Laďovi se podařilo cestu naťukat do GPS a s pocitem dobře vykonané práce jsme se odebrali na kutě.

Pondělí - feráta S.A.T

Parkování v Rivě dnes složitější, všude beznadějně plno, Laďa celkem spolehlivě nachází dle GPS nástup na ferátku, místo na parkování bohužel už ne. Situaci ještě zdánlivě komplikují dva místní policisti, kteří neodbytně tahají Karla z vozu v okamžiku, kdy se rozhodl, že se otočí přes dvě plné čáry. Nakonec jsem pochopili, že problém byl v SPZ-tce, která zůstala v Malcezine na přívěsu pro kola. Plynulou italštinou jsem se domluvili, slíbili nápravu a vyrazili hledat Laďu. Nádherné poloprázdné parkoviště nám nakonec ukázal místní občan, když jsme se mu pokoušeli zaparkovat před barákem. Určitě jsme kolem něj několikrát projeli bez povšimnutí. Ještě souřadnice do GPS, vybalit úvazky a hurá k nástupu. Ten jsme našli celkem bez problémům díky Laďovu digitálnímu vedení. Nástup poměrně strmý a dlouhý, výška utěšeně přibývá, nádherné výhledy na Arco a jezero, míjíme několik školních výletů, naštěstí bez ferátových setů. Vlastní ferátku tvoří soustava ocelových žebříků délky od 20 do 70 m, sklon od 70 do 90 st. Po počáteční nedůvěře se akce účastní i Karel a evidentně nemá žádné problémy. Cesta na horu je místy zatarasená méně zdanými nebo závratí trpícími němci, ale nakonec všichni bez větších obtíží dorážíme na výrazný vrchol. Následuje hledání optimální foto-polohy pro Ludvíka, oběd a nádherné výhledy. Sestup se nakonec ukázal jako kámen úrazu jinak snadné ferátky, neb byl díky převýšení přes 1100 m nekonečně dlouhý a někteří se namožených stehenních svalů nezbavili do konce pobytu. Tuto skutečnost jsme při výběru ferátky lehce přehléhli nebo nedocenili. Večer stíháme ještě dvě akce – jednak nákup v Arcu s horolezeckými potřebami, jednak setkání s Ježkem a spol. S obchodu si odnášíme asi tři trička „Spirit of Arco“, která se okamžitě stávají oficiálním dresem výpravy a postupně se jím dovybavují všichni členové. Nejvýhodnější je nákup tří kusů a tak si tričko odnášejí i ti, kteří původně žádné tričko nechtěli. Ježka nacházím v hospůdce u kostela v Arcu, postupně doráží jeho kompletní skupina a domlouváme lezení na zítřek v Nagu. Mezitím mě po drobných komplikacích nabírají naší a dojíždíme do campu opět motorizovaně, téměř za tmy: Tradiční večer u vína, sýru fotek a plánů na další den.

Neděle - Kolem jezer

Den začal motorizovaným přesunem do Arca, úspěšným nalezením parkoviště a výjezdem někdy kolem 11. hod. Cesta byla skutečně odpočinková, podél lezeckých terénů v Arcu, kolem vinic a sadů. Lehce šokování jsme byli množstvím a velikostí plodů na liánách kivi, které zde pěstují v hojné míře. Občas zastávka v jablečných sadech, právě dozrávající odrůdu jsme tipovali o Golden Delicius a chutnala opravdu náramně. Na jahodové plantáže bylo už pozdě, do hroznů se také nikomu nechtělo, ač jich všude kolem visely spousty. Výraznější stoupání snad pouze na hrad, od hradu ještě kousek vesnicí až do sedla. Pak příjemné sjezdy k jezerům a druhou stranou stále mírně s kopce až do Arca. Počasí ještě trochu pod naše představy, především ve sjezdech oblékáme vše co máme s sebou. V Arcu najeto asi 55 km, večer ještě posezení nad sklenkou vína (italského) v karavanu. V plánech na příští den zcela nečekaně zvítězila variata feráta. Plánovaný Chegevara neprošel pro velkou časovou náročnost a tak byla v časové nouzi zvolena žebříková ferátka z Arca na vrchol S.A.T.